„MŮJ ŽIVOT JE PLNÝ NÁHOD,“ ŘÍKÁ BRITSKÝ PÍSNIČKÁŘ ALASDAIR BOUCH
Pepřem i solí rock´n´rollu jsou písničkáři, kterým se někdy říká chuligáni s kytarou. Nic se o nich nedočtete ve společenských rubrikách, nejsou zajímaví pro bulvár a jejich fotografie zpravidla nenajdete ani na titulních stránkách hudebních časopisů. Mnozí z nich žijí na nekonečném turné, jezdí v odřených autech od klubu ke klubu, hrávají na velkých festivalech i v malých hospodách a vytrvale pro sebe hledají kus země zaslíbené…
Nahrávají a někdy i vystupují s podivnými skupinami, ale často svým posluchačům zpívají sami za sebe, jen s doprovodem vlastní kytary. Jejich texty jsou všednodenní poezií prašných cest a levných hotelů, jejich písničky, výkřiky radosti i hněvu, láskyplná vyznání i hořké zpovědi, patří k té pravdivější části současné hudební scény.
Svým způsobem k nim patří také Alasdair Bouch, písničkář z Velké Británie. Někdy v roce 2006 přijel na měsíc do Čech... Zamiloval si atmosféru Prahy a možná tu našel co jinde neměli. „Historie, literatura, film, lidé i krajina..., v součtu je tu dost důvodů k tomu, abych zůstal,“ usmívá se charismatický muž s kytarou, ve werichovsky „rozšlápnutých“ kovbojských botách s neodmyslitelným kloboukem na hlavě.
Už tedy nějaký čas žijete v Čechách. Co vás přivedlo do Prahy?
Můj život je plný náhod! Nedělám si plány. Je pro mě zajímavé, nechávat se překvapit tím, co se stane. Před několika lety jsem přijel do Prahy, abych se tu naučil jak učit angličtinu, a Prahu jsem si prostě zamiloval...
To jste se tu ale trochu zdržel...
Jasně, je přece snadnější hrát po celé Evropě, když bydlíte v jejím středu. A moje srdce mi říká, že právě tady jsem doma. Procestoval jsem celý svět a hledal místo, kde se usadit. Překvapilo mě, že jsem ho našel v Praze!
Posluchači v českých klubech i návštěvníci zdejších festivalů si na vás už zvykli. Vím, že také hrajete na různých místech po celé Evropě. Vracíte se také domů, k britskému publiku?
Odešel jsem z Anglie, protože jsem se chtěl v něčem zlepšit a trávit svůj čas v odlišné kultuře. Domů se vracím tak jednou, dvakrát ročně..., vlastně jenom abych se viděl s rodinou a kamarády. Příští měsíc sice hraju v Londýně, ale to je na svatbě! Nicméně, rád koncertuju v Německu, Polsku, Francii... V každé zemi jsou jiní lidé a každý koncert je novou zkušeností.
Jak jste se vlastně potkal s hudbou?
Spíš hudba potkala mě. Můj tatínek hrál na kytaru staré americké folkové písničky. Měl desky Simona a Garfunkela, Joan Baezové..., zkrátka poslouchal tyhle písničkáře. Maminka má ale radši klasickou hudbu a já zase v dětství zpíval ve školním sboru. A doma k tomu od rána do večera rádio hrálo popovou muziku. Moje sestra je starší než já, takže my, coby teenageři, jsme poslouchali punk, hardcore a goth. Byla to tedy dost zajímavá směsice.
A jak jste přišel ke své první kytaře?
Všichni moji přátelé se začali učit hrát na nějaké nástroje a já jsem v bazaru našel akustickou kytaru. Bylo pro mě fakt těžké se na ni naučit hrát, ale byl jsem přesvědčený, že musím založit skupinu, tak jsem dřel. Potom jsem si koupil krásnou kytaru od kamaráda, ještě pořád jí mám, a nějaký čas jsem na ni hrál v rockové skupině.
Kdo držel ten kompas, který určil směr, jímž jste se ve své tvorbě vydal, kdo vás zpočátku ovlivnil? Z vašeho projevu v nahrávkách prvního alba First Person Singular slyším jistou příbuznost s klasiky britské scény, možná se tu v nenápadném odkazu připomíná třeba Nick Drake...
Největší vliv na mě ale neměl jeden muzikant, nýbrž obchod s gramofonovými deskami. Pracoval jsem v nejlepší prodejně v Severním Walesu a koupil jsem si tam všechno, co šlo. Na konci týdne mi šéf dal výplatu, já mu jí zase hned vrátil. Za všechny prachy jsem si odnesl desky.
Vaše druhé album Second-Hand Lullabies je proti komornímu zvuku pvní desky zřetelně důraznější...
No jistě, občas hraju také s elektrickou skupinou a chtěl jsem s ní nahrát své pop-rockové písničky. Jako písničkář se nedržím jednoho stylu..., nehraju jen blues, country, rock, nebo folk... A každé z těch alb tak představuje jinou stránku mé hudební osobnosti.
Vyhovuje vám tedy víc hraní s kapelou, nebo ta „svoboda projevu“, kterou vám dávají sólové koncerty?
Mám rád energii mezi muzikanty na pódiu, ale často hraju také sám, protože zaplatit čtyři lidi není jednoduché. Bohužel, život muzikanta je kompromis. Ale možná je to sólové hraní zase víc soukromé a intimní. Právě u vás na Malé scéně, kde vidím lidem do očí, je to tak lepší.
Žijete u nás už dost dlouho, potkáváte se s českými hudebníky a skupinami. Co vás tu v hudbě zaujalo, nebo kdo vám na české scéně připadá zajímavý?
Na české scéně je hodně talentovaných mladých muzikantů: Please The Trees, Nylon Jail, Martina Trchová, Jan Řepka, Eliška Ptáčková, Marek Dusil, Žofie Kabelková a určitě kapela Docuku... To jsou pro mě ty pravé hvězdy!
Karel Prokeš
