Pokud při jízdě autem, nebo třeba v práci, posloucháte rádio a zaslechli jste Freda Madisona, nejspíš vás ani nenapadlo, že příjemný vokál a nakažlivé tóny syntetiky patří (ne)obyčejnému klukovi z Valmezu vlastním jménem Miroslav Šulák. Ten svůj projekt představí ve čtvrtek 23. dubna od osmé hodiny večerní v M-klubu. Trio účinkujících doplní kapely Please The Trees a Manon Meurt.
Ahoj Miro, začnu trochu lyricky, ale myslím, že k tvojí hudbě se lyrický styl hodí.
Svou elektronicko-intuitivní tvorbou, která poklidně, podobna světlu opírající se do promítacího plátna, vtéká mezi posluchače, dobýváš rádia a sbíráš pozvánky klubů po celé republice.
Ano, pracuju v kině jako promítač. (společný smích)
Ano, to je pravda, ale chtěl jsem se zeptat, jak se ti podařilo, že během tak krátké chvíle se o tebe na hudebním trhu strhl takový zájem?
Netvrdil bych, že se strhl zájem a to ještě během krátké chvíle.Hudbu skládám delší dobu, víceméně pro sebe, ale tak nějak dozrál čas a já byl zvědavý na názor ostatních. Na Facebooku jsem vložil skladbu Best Friends. Písnička se líbila, začali mi psát nadšení posluchači a celkem hned se ozvali z rádia Wave, jestli se nechci zúčastnit Startéru.
Můžeš přiblížit co je Startér?
Startér je pořad Radia Wave, který dává možnost začínajícím interpretům se zviditelnit, a sami posluchači pak určí, kdo postoupí dál. Když se mi z Radia Wave ozvali, tak jsem se v první chvíli vůbec nechtěl účastnit, protože podle mého názoru nebyly skladby profesionálně připravené, aby se pouštěly v rádiu.
A co se stalo?
Kluci z rádia Wave mě přesvědčili, abych do toho šel.
Kdy jsi tedy začal s hudbou?
Na základce, někdy v sedmé třídě na PlayStationu 1 v Music 2000 (smích), začaly první pokusy o hudbu. A na intru, to jsem byl v prváku, hrály dvě fajn holky na schodech před vrátnicí na španělku. Šel jsem kolem, chvíli je poslouchal a řekl si: „Hej, to bych chtěl jednou umět.“ Večer mi jedna z těch holek zaklepala na dveře a tu kytaru mi dala s tím, že ji mám vrátit, až se naučím hrát.
Za jak dlouho jsi ji tedy vrátil?
Už si nepamatuju, naučil jsem se pár základních akordů. Šlo to docela rychle.
Živíš se jako promítač v kině. Skládáš i tam?
Prosím tě, já tak nějak skládám nepřetržitě, celý den, pořád se mi něco honí hlavou, někdy mi to připadá, že jsem napojený k nějakému kolektivnímu synťáku. Ale asi vím, kam míříš. Jednou se mi stalo, ale vážně jen jednou, že jsem na začátku promítání chtěl zhasnout světla v sále a místo toho zatáhl oponu.
Světlo na sále a film promítaný na oponě. Co návštěvníci kina říkali?
Pískali.(Smích)
Proč název kapely Fred Madison?
Fred Madison je postava z filmu Lost Highway režiséra Davida Lynche, jehož tvorbu mám rád.
Kromě filmu čerpáš inspiraci i v hudební sféře?
Dost se mi líbí Beach Fossils, Tame Impala, Cut Copy a Foals, jo určitě Foals.
S kýmkoliv se o tobě bavím, všichni mluví, kromě o tvé muzice, o tom, že jsi neobyčejně skromný. Jak se vyrovnáváš s tím, že ze „studia v promítací kabině“ musíš hrát i na pódiu?
Nedá se říct, že jsem úplný introvert, kromě promítací kabiny skládám a hraju i doma v obýváku. (smích) A na pódiu se soustředím se pouze na to, napojit se na lidi kolem a zahrát, co nejlépe dokážu.
Kdo jsou ostatní členové kapely?
Na Bandzone jsem si dal inzerát, že sháním bubeníka a ozval se mi Ondřej Adámek. Myslel jsem, že se ozve nějaký kluk, který s hudbou začíná, a když Ondra přišel a já se ho zeptal, jestli má nějaký zkušenosti, odpověděl, že hrál ve Wotienke a dlouhodobě působí v Elektrïck Mannech. Na basu hraje Matěj Kamenný, alias Martin Janírek (skupina Koně a prase a Wotienke), toho vlastně podezírám, že za mnou Ondru poslal. No a nakonec kluci přizvali Karla Cinibulka (Wotienke), kterému se sice nechtělo na stage vracet, říkal, že si dá jednu, dvě zkoušky, no a zatím ho to s námi baví a já jsem tomu rád. To je možná na celém projektu Fred Madison nejlepší, prima lidi kolem.
Jaké máte plány?
Určitě dobře hrát a přinášet spoustu energie. Jakub Johánek z rádia Wave nám domluvil koncert v Roxy, do toho se ozývají další kluby a jednotlivci. A tento měsíc se samozřejmě objevíme i v M-klubu společně s Please the Trees a Manon Meurt.
Děkuji Miroslavu Šulákovi za rozhovor. Za M-klub Valašské Meziříčí Marek Baroš.
