Radka Bzonková pochází z Valašského Meziříčí, studovala několik vysokých škol, procestovala kus světa a nyní žije v Německu. Ve středu 15. února 2012 v 19 hodin vystoupí v Kulturním zařízení na Malé scéně za oponou v pořadu Do Ruska? Tam bych nechtěl!. To je dost dobrý důvod k tomu, abychom se pokusili představit vám ji v krátkém rozhovoru.
Proč, kdy a čím tě zaujalo to Rusko, ruská kultura a kdoví co...?
Stala jsem se rusistou v reakci na život na Západě. Mezi třetím a čtvrtým ročníkem na gymnáziu jsem na rok přerušila školu, abych si ten Západ vyzkoušela. Jela jsem tam pracovat. Byla jsem přesvědčená, že chci studovat angličtinu. Po půl roce jsem byla zpátky – Západ mě překvapil sterilitou a přísnou hierarchií bohatých a chudých, především v Anglii.
Po návratu jsem si přečetla jednu ruskou knížku. Pojednávala o občanské válce v Rusku na počátku 20. století. Byla jsem z ní dost zmatená, vůbec jsem nechápala, proč postavy jednají tak, jak jednají: jaký mají důvod zabíjet sousedy, vyhánět rodinné příslušníky nebo se naopak chovat hrdinsky v situacích, kdy to skoro ani není možné. Nikdo nebyl černý nebo bílý. Toto nepochopení se mi stalo zájmem. Osm měsíců jsem dřela ruštinu, kterou jsem do té doby neznala. A pak dělala přijímačky na Karlovu univerzitu – obor rusistika. Gramatické testy jsem měla za čtyři. Sotva jsem prolezla do druhého kola. Na přijímačkách z literatury jsme čtyřicet minut diskutovali s M. C. Putnou o katolickém spisovateli Kierkegaardovi. Na závěr se Putna chytil za hlavu a povídá: „Vždyť my jsme vůbec nemluvili o ruské literatuře!“ a přísedící, pan profesor Zadražil, mu odpověděl: „Ale prosím vás. Literatura nemá hranic. Váš rozhovor byl nesmírně napínavý.“ Literaturu jsem zvládla za jedna. Vzali mě a dnes jsem rusistou.
- Jak ses pak dostala ke studiu v Rusku?
Stáže v Rusku jsem získala od dvou českých vysokých škol, které jsem studovala souběžně. Zcela upřímně ale musím prohlásit, že v Rusku jsem učení ve škole moc nedala. Rusko přelomu tisíciletí byla příliš živá materie na to, abych seděla ve škole a poslouchala nějaká moudra. Dvakrát jsem se snažila začít chodit na nějaký kurz literatury. Na druhé přednášce nějaké vážené paní profesorky jsem byla svědkem toho, jak zesměšnila jednu zahraniční doktorandku jen proto, že je cizinka. Už jsem jí do třídy nikdy nevkročila. Na druhém kurzu, o tři roky později, jsem si dovolila na konci hodiny položit vyučujícímu otázku. Byl z toho naprosto vyvedený z míry. Požádal mě, ať buďto dodržuji kázeň na hodinách, nebo ať už nechodím. Podala jsem mu ruku a rozloučila se s ním.
Pak už jsem se vzdělávala takříkajíc napřímo. Když se mi líbil nějaký autor, načetla jsem, co se dalo a pak jsem se s ním nějak seznámila. Stačí jen překonat vlastní neotrkanost a strach. Lepší „univerzitu“ jsem si nemohla přát.
- Žít a studovat v Rusku... Co to bylo za zkušenost?
Má první zkušenost s Ruskem byla cesta stopem přes celé Pobaltí do Petrohradu, kde jsme měsíc popíjeli víno na břehu moře a vychutnávali bílé noci. Bydlelo nás dvanáct lidí v jednopokojovém bytě. Nepamatuju si, že by tam kdy došlo k nějakému konfliktu. Byl to byt jednoho spisovatele, který projel stopem celý Sovětský Svaz a po otevření hranic i Indii. V Rusku zuřila finanční krize. Kupovala jsem si každý den zmrzlinu, která zdražovala o tisíc rublů za dvacet čtyři hodin. Z Petrohradu jsme se přesunuli na Solověcké ostrovy. Ty jsou 150 km od polárního kruhu a byl na nich první lágr pro politické odpůrce bolševiků. Když jsme procházeli lesní cestou na druhou stranu ostrova, pod vyvráceným stromem ležely lidské kosti. Ty bylo mé první setkání se stalinskými lágry a s ruskou historickou realitou. Nikdy už mě to téma neopustilo. Vydala jsem s kolegou historikem antologii povídek z ruských lágrů, překládala jsem básníky z lágrů, začala jsem vyhledávat přeživší a natáčet s nimi rozhovory. Podle mé diplomové práce se teď bude točit film. Mí kamarádi jezdí na Sibiř a fotí zbytky těch lágrů. Je to živé téma a v mnoha lidech pořád rezonuje.
- Na co se tedy máme připravit, jaké téma nás čeká v pořadu Do Ruska? Tam bych nechtěl!
V tom pořadu se mimo jiné zaměřuju na jeden neuvěřitelný fenomén: bývalí vězni z lágrů mají skvělý smysl pro humor. Při setkáních jsme se tak nasmáli, že na to nikdy nezapomenu. Budu číst texty, které jejich humor odrážejí a které ukazují, jak lidský vtip a důvtip občas vítězil nad ponižujícími podmínkami pracovních táborů. A měli by jste vědět, že mezi mými proslovy bude Evgenij Rubilin hrát své písně. A možná si zazpíváme i s Lucií Redlovou, která zhudebnila některé mé texty.
- Nyní žiješ v Německu. Proč právě tam?
V Německu žiju kvůli tomu, že jsem tam dělala doktorát a líbí se mi průhlednost tamního univerzitního systému. Neexistují tam na univerzitě stabilní místa vyučujících, každý, kdo tam chce působit, musí přijít s nějakým zajímavým, novým a neotřelým vědeckým nápadem, projektem. Ten podá na jednu ze stovek institucí, které financují vědu. Pokud je úspěšný, může začít pracovat. Je to nesmírně tvrdé, ale mně to vyhovuje. Tento systém je ovšem náročný na výkon. Člověk musí hodně publikovat, jezdit na konference, vnímat všechno možné... Věda se dělá aktivně.
- Co tedy v Německu děláš, kde pracuješ?
Působím na slavistice, na univerzitě v německé Kostnici. Přednášela jsem hlavně o ruské poezii, nyní píšu knížku o jednom spisovateli, který vede politickou stranu jako spolek básníků a umělců, jmenuje se Eduard Limonov. Základní otázka zní, zda estetické zákonitosti mohou fungovat i v politice, tj. k získání moci.
